Sedím v letadle na pravidelné lince z Edinburghu do Londýna. Nervózně převracím bundu přehozenou přes nohy a znovu projíždím otázky, které jsem si připravil. Čeká mě totiž rozhovor. Něco, v čem nemám zkušenosti. Něco, co jsem nikdy neměl šanci dělat. Ta příležitost přišla stejně náhle jako myšlenka vytvořit projekt, který rozvíří vody a stane se inspirací.

Jak již název mého projektu napovídá, hranice naší země svírají neúprosně malé území v srdci Evropy. Velikost ale zcela jistě neznačí potenciál, který každý z nás drží v rukou. Fyzické hranice budou existovat vždy. Ty virtuální si tvoříme v našich hlavách. Pojďme se společně inspirovat příběhy druhých, kteří se nebáli vykročit pravou nohou do neznámého světa a stali se úspěšnými ve svých oborech. Pojďme společně bourat hranice.

Zpět k mému malému příběhu. Sestupuji po schůdkách letadla, které právě přistálo na jednom z londýnských letišť. Čeká mě dva dny dlouhý výlet, který bude okořeněn večerním rozhovorem s Jirkou Šiftařem. Pokud někdo neví a tápe, pomůžu. Jeden z nejznámějších českých fotografů na sociální síti Instagram a vrchní designér mediálního konglomerátu Thomson Reuters.

Lepší a inspirativnější osobu, která bude sedět na protější hraně stolu, jsem na začátek mé novinářské kariéry vybrat nemohl. Nebyl bych to já, pokud bych něco nezapomněl. V tomhle případě to byl telefon, který se válel zapomenut někde ve skotském St. Andrews. O to víc mi přálo štěstí, když jsme se v pět hodin londýnského času skutečně potkali. Mezi mrakodrapy na zastávce londýnského metra – Canary Wharf.

„Pojďme se společně inspirovat příběhy druhých, kteří se nebáli vykročit pravou nohou do neznámého světa a stali se úspěšnými ve svých oborech.“

Mezitím, co jsme usedali na pohodlné sedačky v místní restauraci a objednávali první dvojku bílého, mi hlavou běhaly všemožné scénáře, které se mohli stát, pokud by ztracený telefon zahrál svou roli. Za pár sekund jsem byl už ale plně připraven hltat každé Jirkovo slovo.

„Moje první srážka s počítačem byla na střední průmyslovce, kam jsem šel studovat. V té době ještě existovaly velké sálové počítače a postupně se začaly objevovat první osmibitové počítače. První práci jsem pak měl u stavební firmy, která budovala velké přehrady jako Slezská Harta nebo Dlouhé stráně. Pracoval jsem tam jako síťový administrátor. Přimotal jsem se tehdy taky k rozjezdu rádia Evropa 2, kde jsem se potkal se sourozenci Gondíky nebo později se začínajícím Leošem Marešem. Tam a také v různých kapelách jsem měl poprvé možnost využít své kreativní já.“

„Kolem roku 2000 jsem měl první myšlenku vycestovat za hranice. Dostal jsem tehdy turistické víza do USA. Nakonec to ale nedopadlo. V té době jsem se už naplno věnoval interakčnímu designu neboli UX. To se týkalo nejen všemožných aplikací, ale i multimediálních CD nebo encyklopedií. 6 let jsem takhle pracoval v Česku, až jsem se jednoho dne konečně rozhodl odjet do Anglie.“

„To se psal rok 2007 a já vycestoval do města s názvem Bournemouth. Tam jsem po nějaké době zvládl pracovat v designu a zároveň studovat univerzitu. Vystudoval jsem bakaláře v Psychology and Computing. Poté jsem pokračoval na prestižní University College London, kvůli které jsem opustil Bournemouth a přestěhoval se po 4 letech v Anglii do Londýna.“

Ten příběh je o to zajímavější, že Jirka začal svou první vysokou školu ve 36 letech. Dokázal skloubit práci i studium a vyšvihlo ho to na světla designérských ramp, kde se o něj teď ucházejí „headhunteři“ a na jeho LinkedIn profil dostává téměř každý den novou pracovní nabídku. Jak sám říká „pokud nepohořím, není důkaz, že nato nemám“. Je sám důkazem toho, že ta mezera, nebo chcete-li gap, mezi střední a vysokou školou může být 17 let a klidně i více.

„Vysoká škola v Británii má asi trochu jiný přístup ke studiu a k samotným studentům. Velký tlak se vytváří na schopnost kritického myšlení, argumentaci. Slovo proč je v učebnách britských škol daleko častěji slyšet, než v těch českých. Zpochybňovat zažité teze a bourat a nalézat nové struktury a zákonitosti je daleko lepší škola, než biflovat holá fakta. Všechno to začíná a končí u toho, že není nejvhodnější používat mozek jako harddisk, který je zahlcen všemožným balastem. Fakta nechte pro Wikipedii a mozek používejte jako kreativní nástroj.“

„Pokud nepohořím, není důkaz, že nato nemám.“

„Bakalář je v Británii brán jako vstupní brána do světa a základ, který je nutné pro lepší práci absolvovat. Naučíte se zde skills, které využijete v jakémkoliv oboru, ať už studujete práva nebo počítačovou grafiku. Británie a hlavně Londýn je velmi otevřený a multikulturní. To vám dá mnoho, protože spolupracujete a studujete s lidmi ze všech koutů světa. V Británii je kolem 150 univerzit a nepanují zde poměry jako v České republice, kde se po 26. roce dostanete na výšku jen stěží. Specializace na konkrétní obor je také často záležitostí až magisterských oborů.“

„Dobré je,že pokud vystudujete bakaláře v jednom oboru a pak zjistíte, že vás ten obor nenaplňuje, můžete klidně pokračovat úplně jiným směrem a nikdo vás neomezuje. Pokud bych měl zkrátit vrchní dva odstavce do jednoho a citovat Jirku: „Pokud vystudujete bakaláře, dokážete světu, že umíte přemýšlet. Pak už je jen potřeba stát se experty v nějakém oboru.“

Všechno to začíná a končí u toho, že není nejvhodnější používat mozek jako harddisk, který je zahlcen všemožným balastem. Fakta nechte pro Wikipedii a mozek používejte jako kreativní nástroj.“

„Běž na to trochu z druhé strany. Měj nějakou vášeň. Obor, který tě zajímá a kterému se chceš věnovat. Najdi si stáž, praxi, dělej to doma, nebo jako freelancer. Snaž se vyvíjet dopředu a stoupat. Vystuduj si na to bakaláře a později Masters. Tak budeš mít zkušenosti z reálné praxe a zároveň papír, který to formálně potvrzuje. Tahle kombinace tě pak může v daném oboru dostat kamkoliv budeš chtít.“

Flexibilita je Jirkova silná stránka. Skloubil studium i práci. V Londýně vystudoval interakční design na University College London a začal pracovat pro světoznámou mediální agenturu Thomson Reuters, kde nyní vede tým designérů, který se stará o uživatelskou přívětivost finančního softwaru, který používají investiční fondy, tradeři a lidé pohybující se ve finančním byznysu. Což se dá považovat zachycenou životní příležitost.

Instagram teď letí stejně, jako spousta dalších sociálních sítí a Jirka se od startu této fotografické aplikace vyšvihl na jednoho z nejsledovanějších Čechů. Jeho fotky vyhledáte pod přezdívkou Jeera a v tuto chvíli má přes 250 000 odběratelů. Úctyhodné číslo, co říkáte?

„Je to můj kreativní outlet. Něco, kde se můžu vyřádit. Měl jsem štěští, že jsem na Instagramu od úplného začátku. Dnes je o poznání těžší se na Instagramu prosadit. Pokud porovnám křivku vývoje sledovatelů předtím a teď, je to neporovnatelný rozdíl. Někde máte zkrátka svůj vrchol a k tomu jednou dojdete. Facebook, jako nový majitel Instagramu, tomu taky nijak zvlášť nepřidává. Snaží se vyrovnávat a průměrovat přírůstky sledovatelů tak, aby i menší účty netrpěly. V konečném důsledku to ale nikomu neprospěje.“

„Instagram jako takový není jen o fotkách, ale i o skvělé komunitě lidí. Abyste zde uspěli, musíte být super sociální. Lajkovat, přidávat komentáře a hledat nové cesty propojení. Tady je možnost využít kreativitu na plné pecky a nalézat nové způsoby stejně tak, jako tvořit nové a nepoznané fotky, kompozice a nápady.“

„Měj dravost. Nejdůležitější vlastností úspěšného člověka je cílevědomost a věřit si, že máš na víc.“

Je to výzva. Zpracovat rozhovor tak, aby byl čitelný, stručný, jasný, výstižný a konzistentní. Stejně tak je výzva žít život, který chceme a ne který nalinkoval někdo jiný. Máš nějaké inspirativní doporučení, které by dalo skvělou tečku za inspirativním večerem?

„Měj dravost. Nejdůležitější vlastností úspěšného člověka je cílevědomost a věřit si, že máš na víc. Čechům tradičně chybí sebedůvěra. Raději se podceňujeme a to nás sráží na kolena. Svět na nikoho nečeká a nedává nikomu nic zadarmo, ale pokud máš drive a troufneš si na věci, Anglie ti šanci dá. Pokud se ohlédnu za sebe a zhodnotím můj život, jedinou věc, kterou bych změnil v mé minulosti, je ta, že bych odjel do zahraničí mnohem dříve.“