Je to tak trochu restart. Ti, co četli můj projekt už dříve, vědí, že jsem si na nějakou dobu dal přestávku, abych se k němu mohl znovu vrátit. Můj úplně první host byl velmi populární fotograf na sociální síti Instagram a interakční designér v té době pracující pro informační společnost Thomson Reuters a nyní pro britskou banku Loyds – Jiří Šiftař.

Mé úplně první setkání. Rozhovor. Rozklepané nohy. Pro mě vše dopadlo nad očekávání dobře. Odjížděl jsem z Londýna načerpaný takovou pozitivní energií, že mi připadal svět malý a když jsem se na chvíli zastavil, opřel a pozoroval nepřestávající šum okolo barů mezi mrakodrapy londýnské Canary Wharf, cítil jsem, že můžu zbourat svět. Doslova.

Jirka kývnul. Po delší době, co byl projekt Mimo Hranice v nečinnosti, se ho znovu snažím postavit na nohy. A kdo jiný by s tím mohl lépe pomoci, než Jirka, který byl tehdy mým prvním hostem! Od posledního setkání se pár věcí změnilo. Jirka má novou práci. Má za sebou spoustu kariérních i osobních úspěchů, takže si uvařte kávu nebo čaj a pojďme se společně inspirovat cestou tohoto Opaváka, který pomalu dobývá Londýn.

Bude to tak trochu jiný rozhovor, než ty doposud napsané. Jelikož jsme se s Jirkou setkali v Londýně už dvakrát a první rozhovor je již napsaný, bude to „propletenec“ myšlenek jak z prvního, tak i druhého posezení. Bylo by škoda zahodit a zapomenout myšlenky z „prvního dílu“. Jak jsem už zmínil, Jirka má za sebou poměrně hodně důležitých bodů v jeho osobním životě i kariéře, pořídil bydlení i našel „soulmate“ pro svůj život.

„Moje první srážka s počítačem byla na střední průmyslovce, kam jsem šel studovat. V té době ještě existovaly velké sálové počítače a postupně se začaly objevovat první osmibitové počítače. První práci jsem pak měl u stavební firmy, která budovala velké přehrady jako Slezská Harta nebo Dlouhé stráně. Pracoval jsem tam jako síťový administrátor. Přimotal jsem se tehdy taky k rozjezdu rádia Evropa 2, kde jsem se potkal se sourozenci Gondíky nebo později se začínajícím Leošem Marešem. Tam a také v různých kapelách jsem měl poprvé možnost využít své kreativní já.“

Bude to tak trochu jiný rozhovor, než ty doposud napsané. Jelikož jsme se s Jirkou setkali v Londýně už dvakrát a první rozhovor je již napsaný, bude to „propletenec“ myšlenek jak z prvního, tak druhého posezení.

„Kolem roku 2000 jsem měl první myšlenku vycestovat za hranice. Dostal jsem tehdy turistické víza do USA. Nakonec to ale nedopadlo. V té době jsem se už naplno věnoval interakčnímu designu neboli UX. To se týkalo nejen všemožných aplikací, ale i multimediálních CD nebo encyklopedií. 6 let jsem takhle pracoval v Česku, až jsem se jednoho dne konečně rozhodl odjet do Anglie. To se psal rok 2007 a já vycestoval do města s názvem Bournemouth. Tam jsem po nějaké době zvládl pracovat v designu a zároveň studovat univerzitu. Vystudoval jsem bakaláře v Psychology and Computing. Poté jsem pokračoval na prestižní University College London, kvůli které jsem opustil Bournemouth a přestěhoval se po 4 letech v Anglii do Londýna.“

„Má práce v Thomson Reuters byla určitě zajímavá, ale poslední dobou jsem se dostával do střetu s obrovským kolosem, který se nikam nehýbal. Chtěl jsem věci posouvat dopředu, ale pokud pracujete v takové korporaci, byl jsem ve stavu, kdy věci padaly spíše do šuplíku, než abych je reálně vytvářel. Mám za to, pokud pracujete v designu nebo IT, měli byste měnit působiště minimálně 1x za dva roky. Tak si uchováte možnost věci posouvat dopředu, pracovat na nových místech a učit se nové věci. Dostal jsem příležitost pracovat v týmu britské banky Loyds, kterou jsem neváhal využít. Shodou okolností v tomto designérském týmu pracují i dva další Češi, takže tam nejsem jediný, kdo ovládá češtinu.“

„Běž na to trochu z druhé strany. Měj nějakou vášeň. Obor, který tě zajímá a kterému se chceš věnovat. Najdi si stáž, praxi, dělej to doma, nebo jako freelancer. Snaž se vyvíjet dopředu a stoupat. Vystuduj si na to bakaláře a později Masters. Tak budeš mít zkušenosti z reálné praxe a zároveň papír, který to formálně potvrzuje. Tahle kombinace tě pak může v daném oboru dostat kamkoliv budeš chtít.“

O flexibilitě jsme se bavili s Jirkou i tentokrát. Jaký obor si zvolit při studiu na vysoké škole? Jakým oborem se zabývat a budovat kariéru? Trénujte skills, které můžete libovolně převádět mezi obory. Skončila doba, kdy vám jedna jediná práce vydrží na celý život. Globalizace, automatizace i technologie budou posouvat lidskou práci mimo tu čistě manuální. Rychlá adaptace na změnu, kritické myšlení nebo umění v téměř nekonečné změti informací na internetu, vyhledat tu správnou a oddělit ten všudypřítomný balast od podstatné informace, to bude podmínka nutná a nikoliv jediná pro budoucí kariéru.

“Zamyslete se nad tím, co stroje nebo technologie nikdy nebudou moci nahradit. Kde vždy bude muset být nějaký lidský prvek. Něco, co nejde pochytit do jakkoliv složitého kódu. Představte si to jako amébu, která se neustále mění a která nejde tak jednoduše popsat. Lidský článek ve složitém procesu.”

„Bakalář je v Británii brán jako vstupní brána do světa a základ, který je nutné pro lepší práci absolvovat. Naučíte se zde skills, které využijete v jakémkoliv oboru, ať už studujete práva nebo počítačovou grafiku. Británie a hlavně Londýn je velmi otevřený a multikulturní. To vám dá mnoho, protože spolupracujete a studujete s lidmi ze všech koutů světa. V Británii je kolem 150 univerzit a nepanují zde poměry jako v České republice, kde se po 26. roce dostanete na výšku jen stěží. Specializace na konkrétní obor je také často záležitostí až magisterských oborů.“

Od posledního setkání uplynul zhruba rok a půl a řada věcí se změnila nebo posunula dopředu. Zanedlouho, co Jirka nastoupil do britské banky Loyds, si stihl vyřídit i britské občanství, které vůbec nebylo jednoduchým procesem.

“Celý proces trval skoro rok. Během této doby jsem měl několik tak negativních zkušeností, že jsem vše málem hodil za hlavu a na britské občanství se vykašlal. Celá žádost má několik fází a když to sečteme dohromady, dává to nějakých 150 formulářů. Nejenom, že musíte dokládat veškeré vaše zahraniční cesty (mimo UK) 5 let dozadu a tyto cesty nesmí přesáhnout určitou dobu (konkrétně je to 450 dní), musíte také najít někoho, kdo vám bude ručit za vaše občanství. A není to jen tak někdo. Tento “ručitel” musí být ze seznamu povolání, které určí britská vláda, musí to být někdo, koho znáte minimálně tři roky a nesmí to být nikdo z vašeho blízkého okolí. Důležité je také zdokumentovat vaši celou pracovní historii a skutečně doložit, že žijete v Británii minimálně 5 let, jinak můžete narazit. Nejprve se žádá o tzv. Indefinite leave to remain a později až o britské občanství. Poslední fází je žádost o britský pas.”

Celý proces je složitý a Jirka ho dotáhnul do úspěšného konce. Nyní má i britské občanství a nemusí se strachovat o budoucí podobu odchodu Británie z Evropské Unie, kde nejsou, zatím, téměř žádné jistoty nebo závěry z politických jednání pro současné občany EU v UK.

Jirku jsem čekal na Borough Market v centru Londýna, kousek od místa, kde se udál pár měsíců zpátky teroristický indicent na London Bridge. V rámci této příležitosti jsme probrali i jeho pohled na terorismus a to, jestli se v Londýně cítí bezpečně.

„Globalizace, automatizace i technologie budou posouvat lidskou práci mimo tu čistě manuální. Rychlá adaptace na změnu, kritické myšlení nebo umění v téměř nekonečné změti informací na internetu vyhledat tu správnou a oddělit ten všudypřítomný balast od podstatné informace, to bude podmínka nutná a nikoliv jediná pro budoucí kariéru.“

“Samozřejmě je Londýn svou velikostí a tím, jak je důležitý daleko větším terčem nepříjemných událostí, než zbytek světa. Nejsem typ, který by kdy u sebe chtěl nosit zbraň nebo stěhovat celý svůj byt i život někde do jiné části Evropy jenom kvůli tomu, že je Londýn takový. Ale nemyslím si, že například v Praze je nějaký teroristický čin v blízké době možný. Nejenom kvůli velikosti, významu metropole nebo mezinárodně-politických okolností.”

Moje letadlo z Prahy do Londýna navazovalo na let do Edinburghu přesně o den později a tak jsem měl možnost s Jirkou strávit příjemné a znovu inspirativní odpoledne. Snažím se pomocí těchto rozhovorů (příběhů) přenést nejen zkušenosti a inspiraci, ale i část emocí a pocitů z toho, jak takové setkání vlastně probíhá. Budu rád, když se to alespoň částečně podaří, protože je to splnění jednoho většího cíle. Nejenom pomocí těchto příběhů inspirovat ostatní, ale i po českých volbách, které se uskutečnily pár dní zpátky, udržet názor, že nejsme tak úplně v háji a máme nejen doma, ale i za hranicemi vzdělané, zkušené a světem protřelé osobnosti, co říkáte?

“Zamyslete se nad tím, co stroje nebo technologie nikdy nebudou moci nahradit. Kde vždy bude muset být nějaký lidský prvek. Něco, co nejde pochytit do jakkoliv složitého kódu. Představte si to jako amébu, která se neustále mění a která nejde tak jednoduše popsat. Lidský článek ve složitém procesu.”

A jako poslední odstavec doplním jeho důležité slova z minulého rozhovoru, které ukončí i tento:

„Měj dravost. Nejdůležitější vlastností úspěšného člověka je cílevědomost a věřit si, že máš na víc. Čechům tradičně chybí sebedůvěra. Raději se podceňujeme a to nás sráží na kolena. Svět na nikoho nečeká a nedává nikomu nic zadarmo, ale pokud máš drive a troufneš si na věci, Anglie ti šanci dá. Pokud se ohlédnu za sebe a zhodnotím můj život, jedinou věc, kterou bych změnil v mé minulosti, je ta, že bych odjel do zahraničí mnohem dříve.“

a hlavně…

„Pokud nepohořím, není důkaz, že nato nemám.“

 

 

Odkaz na celé znění rozhovoru s Jiřím Šiftařem z roku 2016